V dobách národního obrození jsem byla symbolem Slovanů a později jsem se stala českým národním stromem. Mé lístky zdobí prezidentskou standartu. Byla jsem tradičně vysazována na návsích a prostor pod mojí korunou sloužil jako shromaždiště i soudní dvůr.. Pokud se udobřili dva znesvářené rody, či sousedé, vysadili mne na hranici svých pozemků na znamení míru, pokoje a ochrany. Mé jméno si vypůjčilo mnoho měst a vesnic. Mezi léčivé rostliny jsem se zařadila až koncem 16.století, ale již dříve se uhlí z mého dřeva používalo proti průjmům a střevním problémům. Lidé mne nazývali lípa zimní, širokolistá, velkokvětá, lipečka. Latinsky se jmenuji Tilia cordata.
Když řekneme, že košíkářství je jedním z vůbec nejstarších řemesel na světě, rozhodně mluvíme pravdu. Je ale poměrně obtížné, ne-li prakticky nemožné vypátrat, kdy a kde se objevilo poprvé. Proutí a další používané materiály totiž zub času nenávratně ničí. Rozpadají se, a tak přicházíme o cenná historická svědectví. Naštěstí se ale nerozpadlo úplně všechno, a proto se dnes můžeme ohánět třeba 7000 let starými fragmenty košů zhotovených z palmových listů. Ty jednoznačně dokazují, jak prastarým uměním košíkářství je.
Mé jméno je Jitrocel kopinatý - Plantago lanceolata. Léčitelé starověku Pedanius, Diskoridés, a Plinius využívali mých léčivých schopností. V čínské medicíně a indické ajurvédě jsem známou léčivkou již po celá staletí. Jako jedna z devíti posvátných bylin jsem byl uchován u pozůstatku tolludského muže z doby železné. V rukopisu, který se u něj nalézal, jsem popisován jako "matka rostlin". Píší o mně ve všech slavných herbářích 16. a 17. století.
Velice oblíbenou technikou je malba na textil, která nabízí opravdu široké možnosti vytváření dekorací. Obrovské pole k tvorbě připravují barvy na textil, ale také fixy na textil, slupovací barvy či nažehlovací fólie. My se ale zaměříme na volnou tvorbu pomocí štětce a barev na textil. Poskytnou vám možnost barevnými motivy proměnit váš šatník nebo textilní dekorace v bytě.
Sluníčka mých květů právě v této době vykukují z okrajů silnic a příkopů. Moje vyobrazení sloužilo jako znak bylinkářů. Ve starém Řecku a Římě mne užívali při plicních problémech a kašli. Latinské jméno Tussilago farfara poukazuje na mou léčivou sílu a vzhled. Rodové jméno Tussilago je složeninou z tussis - kašel a ago - odhánět. Druhové jméno farfara mám kvůli hustému oplstění listů, protože v překladu je far - mouka, ferre - nésti. Lidé mi říkali líčko panny Marie, lopušice, májík, mateří líčko, Kristovo oko, podbílek, podhoráz, podkova, svalník, úbytník, devětsilek, koňské kopyto, babuška, bělice, devaterník, zaječí lupen, májík. V knihách mne naleznete pod jménem Podběl lékařský. Tento název jsem dostal díky tomu, že začínám růst pod bílým sněhem.
Odpovědět na otázku, jak starou kreativní technikou je vlastně tkaní, není tak jednoduché. Spousta lidí může mít docela oprávněně pocit, že je stará téměř jako samo lidstvo. Na využití křížení osnovních a útkových nití ke zhotovování oděvů totiž lidé přišli vlastně už v pravěkých dobách. Dokazují to četné nálezy zbytků tkanin.
Mám mnoho přívlastků, zahrádkáři nejčastěji užívaný je nevyhubitelná a následují nezdolná, zničující, neúnavná, plevelná. Pro chytré hospodyňky jsem chutná, léčivá a nezastupitelná. Lidé mne nazývali podágrová bylina, heř, husí noha, jarous, jericho, kozí list, kerhák či kerhánek. Angličané mi říkají snow in the montain ( sníh na horách ). Jméno, které mám v herbářích pochází z řeckých slov aigos (koza) a apodos (noha), protože mé listy připomínají otisk kozího kopýtka. Latiníci mne budou hledat pod názvem Aegopodium podagraria.
Vrstvení nebo kašírování či papier-mache (papírmašé) to je příjemná výtvarná technika, kterou zvládnou i děti. Můžete zde coby podklad využít i věci, které byste jinak vyhodili a vytvořit z nich něco nového, krásného. V tom tkví právě kouzlo této techniky. Z ničeho de facto vytvoříte něco.
Poprvé jsem byla představena slavným arabským lékařem Íbn Sínou, známější je pod jménem Avicenna, (980–1036 po Kr.). Léčil pomocí mého hořkého mléka zánět očí, vodnatelnost a překrvení jater. Znali mne již Staří Řekové, pomáhala jsem jim s redukcí kožních skvrn a pih i proti únavě. Mé jméno je odvozeno buď z označení pléška ( tj. mniškou pleš připomínající) nebo ze starohornoněmeckého pappala (kaše). Je možné, že bylo odvozeno i z latinského pappus (chmýří). Mám raději své staročeské pojmenování smetanka, to poukazuje na smetanu, tedy mlíčí, které ze mne vytéká po utržení. Lidé mi dávali mnoho jmen například: hadí mlíčí, husí kap, kačenec, kačinec, kašinec, kněžská pleš, lucerničky, lucerny, lupen pampuliškový, lví zub, majíček, mléč,mlíč, mlíčák, mlíčí, mlíčňák, mlíčný (mléčný) lupen, mnišská hlava,odvančík, pampalíšek, pampališka, pampelíček, pampelík, pampelíšek, pamprlice, pampuliška, pampuška,plečka obecná, pleska, pleška, pléška, počůránek, psí zub, pumpelice, pupava, pupava lékařská, smetaník, smetanka obecná. Mé latinské jméno je Taraxacum officinale.
Prastará výtvarná technika, to je mozaika. Už ve starověku vznikaly nádherné mozaiky představující nejrůznější výjevy ze života. Krásné motivy okouzlovaly lidi po dlouhá staletí. I dnes archeologové často při své práci vyhrabou z hlíny překrásné mozaiky jako svědectví dávných časů- například z antických dob.
