Bodyart - Lidské tělo vyjadřuje vaše poselství světu

11.11. 2018 | Techniky

Použít lidské tělo jako prostředek k uměleckému vyjádření, to je podstata body artu, v doslovném překladu tělového umění. Tělo tady vlastně slouží jako otisk uměleckých ambicí člověka, vyjadřuje jeho postoje a názory, touhy, ambice. Vlastně tak konfrontuje člověka a prostředí, vymezuje hranice možností.

bodyart-1541922009.jpg

Mladá výtvarná disciplína

Poprvé se tento pojem objevil v roce 1970. Dá se tedy říci, že jde o poměrně mladé umění. Přitom ale užití těla k těmto účelům se objevovalo už v průběhu 60. let 20. století, a to v souvislosti s happeningem a performancí. Tělo se stávalo prostředkem a polem pro určité události, a to předznamenávalo další vývoj směřující k bodyartu jako svébytnému umění. Dříve v minulosti se totiž podobné snahy příliš nevyskytovaly. Vzhledem k prudérnosti společnosti bývalo nemyslitelné odhalit celé tělo, natož ho nahé nabídnout jako prostor k výtvarné tvorbě.

 

Nejde jenom o malování na nahé tělo

60. léta 20. století ale přinesla období, kdy mnoho umělců hledalo nové formy vyjádření, a to neotřelé a svým způsobem i značně šokující. Zrodila se malba na nahé tělo. Avantgarda, expresivita, to je charakteristika rozvíjejícího se tehdejšího bodyartu. Sexualita, provokace. Pomalované nahé modelky, které splynou s okolím. To je ale jenom jedna etapa. Vídeňský akcionismus, tedy akční umění je jenom startem. Později už nejde jenom o malování na tělo, ale hledání hranic lidského těla, jeho odolnosti, chování v určitých situacích.

 

Sexuální podtext už nepřekvapuje, hledají se nové techniky

Nový význam pak získal bodyart v 80. letech 20. století. Tehdy se již bez problémů přijímal jako forma umění. Sexuální podtext už nebyl šokující. V tu chvíli se výsledkem stává video či fotografie, které ukazuje výsledek. Na samotnou tvorbu už není kladen takový důraz. Rodí se také nové techniky, třeba airbrush, tedy stříkací pistole s barvou určená na pokrývání těla barvou.

 

Tetování i piercing

Na druhou stranu je ale třeba poznamenat, že mezi bodyart můžeme vlastně počítat i tetování, které je trvalým zdobením těla a je spojeno s nemalou bolestí, ke které dochází při vpichu jehly. Zároveň toto umění má nesmírně dlouhou tradici, například už pravěký muž Ötzi z doby před 5100-5350 lety měl drobné tetování. Například ve starověkém Egyptě bylo tetování rovněž obvyklé, což dokazují nálezy mumií. Stejně tak piercing. Počátky piercingu jsou třeba námořníci s propíchnutýma ušima a náušnicemi, první formy tohoto zdobení známe ze starověké Mezopotámie z doby asi 3500 př. n. l, ovšem masové rozšíření piercingu spadá do období 70. let 20. století. Z původně undergroundové disciplíny se přehouplo až do masové módy.

 

Prostor k sebevyjádření, testování vztahů

Nyní ale dáme prostor především bodyartu, kdy vlastně umělec užívá svého těla jako sochařského materiálu nebo také malířského plátna. Čas, prostor a situace, to jsou tři proměnné, které body art, tedy tělové umění představuje. Tělo a jeho akce je prostorem k sebevyjádření. Kromě toto dává aktér bodyartu tělo jako prostředek k navození různých stavů, podmínek, standardních, ale i extrémních. Jedná se o různé věci, které člověk může zažít. Stres, bolest, strach, radost, hněv... To vše vyjadřuje umění těla. Je velmi rozmanité. Vlastně tento způsob výtvarného vyjádření osahává samotné hranice umění, testuje vztahy k okolí. Žízeň, hladovění, námaha... I takové stavy mohou být součástí bodyartu.

 

Výsledkem je film či fotografie

Experimenty s tělem často netvoří příběh, ale navozují určitý prožitek těla pomocí bolesti, gest, omezení, rituálního opakování, ale třeba i agresivity, sexuální touhy. Někdy se jedná až o narcistní posedlost svojí osobou. Objevují se třeba i metamorfózy, groteska, karnevalové masky. Představení směřuje až ke exorcismu nebo také šamanským rituálům, účinkem a formou tyto prvky často připomíná. Navíc je bodyart specifický i tím, že se vlastně nejedná o umělecké dílo, ale výsledkem je například videozáznam, film, fotografie výstupu, nikoli fyzické dílo jako obraz nebo socha uchovávané například v galerii.

 

Ukazování sebe samotného

Body art má bezpočet různých forem. Prvním z nich je permanentní čili totální umění. Vystihuje situace, kdy je člověk jako takový vlastně uměleckým dílem. Prezentuje sám sebe, svoje názory, pocity, situace. Ukázkovým příkladem je britské umělecké duo Gilbert a George. Právě oni ukazovali sami sebe. Ukazovali se spolu, ve stejném oblečení, dva pozlacené obličeje vedle sebe. Tuto bizarní performanci světu představili roku 1970. Byli spolu, vyjadřovali svoje nálady, pocity, stavy. Vlastně žili svoje životy pod přímými zraky veřejnosti, a to v letech 1969-1972. Odhalili sami sebe až na dřeň. Ukázali vše, co cítí. Svoje každodenní činnosti předváděli světu a označovali je za sochařské akty.

 

Když tělo poslouží jako štětec

Další formou bodyartu je využití vlastního těla coby štětce. Součástí je například otisk lidského těla. Klasickým příkladem je francouzský výtvarník Yves Klein, který vytvářel monochromní modré obrazy. Vizionář ve svých ultramarínových dílech. Ty znázorňovaly otisky nahých lidských těl. Využíval i otisky rostlin nebo stopy po atmosférických jevech jako je vítr či déšť. Vlastně se jedná o poměrně jednoduchou techniku, kdy se modelky natřou barvou a následně otisknou na plochu.

 

Zmizelé modelky

Jinou variantou je tělo, které poslouží coby podklad na výtvarnou tvorbu. Může se malovat na ruce, nohy, obličej, nebo také celé tělo. Jedná se ale vlastně o umění jenom na určitou dobu, není trvalé. Typickou ukázkou je Milan Knížák. Novozélandská malířka Joanne Gair se zase v letech 1999-2009 proslavila cyklem Mizející modelky, které se ztrácely pod nánosem barev v obrazech a dokonale s nimi splývaly. Jako malířka na dětské obličeje začínala australská umělkyně Emma Hack, velmi slavný je potom její cyklus Tapety, kdy modelky splývají s tapetovými vzory.

 

Extrémy se objevují

Určitě jste se setkali s happeningem a performancí. O co vlastně jde? O schopnost vyjádřit různé stavy na veřejnosti. Může jít i o hraniční záležitosti jdoucí do extrémních situací jako třeba jaké vyjádření bolesti, poškození sama sebe. Umělců, kteří se tomuto tématu věnovali, je spousta. Příkladem je Američan Chris Burden, který byl 40 hodin bez jídla a pohybu a následně spadl a omdlel. Třeba Srbka Marina Abramovičová zase tancovala tak dlouho, dokud nezkolabovala. Abramovičová je legendou bodyartu 70. a 80. let 20. století, která měla řadu žáků a následovníků. Řada jejích performancí se stala součástí historie umění. Vlastně jí šlo o to, dovést tělo do krajních poloh, čímž se následně vyvolá alternativní stav mysli.

 

Preparování těla i padání do sádry

Do extrému jde i další z amerických umělců Dennis Oppenheim, který ležel na slunci, na hrudi měl knihu až do chvíle, kdy mu slunce spálilo kůži. Svoje tělo jako médium začal používat roku 1969. Za svébytnou ukázku bodyartu v tomto smyslu je možné považovat také výstavu Human Body, tedy naaranžovaná pitvaná a zakonzervovaná těla. I to vyjadřuje určitý pohled, názor na věc. Jiným příkladem happeningu a performancí je i Čech Tomáš Ruller, který pracoval se sádrou a její reakcí na vlastí tělo. Nechal tuhnout sádru na svém těle, padal do ní, ztuhlou ji nechal opadávat, to vše pod názvem Pakulení. Tímto způsobem pracoval několik hodin. Cílem je prezentovat, demonstrovat určité stavy, vyvrcholením pak může být i určitá forma sebepoškozování.

 

Spojení s novými technologiemi

Lidské tělo je navíc předmětem diskusí. Součástí je i vztah těla k novým technologiím jako jakou třeba implantáty. V tomto směru prováděl výzkumy třeba Kevin Warwick. Vyskytují se i další příklady bodyartu, kdy naopak tělo jako takové chybí, do této skupiny patří třeba Andy Warhol či britský sochař Antony Gormley. Nebo americký sochař a akční umělec Vito Acconci v díle Following Piece, v němž pronásledoval obyvatele New Yorku. Společenská tabu pak ukazovala vídeňská skupina umělců Action Group (výše zmiňované akční umění) mezi její členy patřil třeba Rakušan Otto Mühl, který už v roce 1966 použil tělo jako dějiště umělecké akce, nebo rakouský výtvarník Hermann Nitsch jež využíval zabitá zvířata a jejich vnitřnosti a krev jako médium pro malbu. Samozřejmě i Češi měli a mají řadu umělců působících v kategorii bodyartu. Třeba Petr Štembera si pod názvem Štěpování vštěpoval do své paže větvičku.

 

Zpětná vazba od návštěvníků

Vlastně bychom mohli umělce zabývající se bodyartem označit jako masochisty. Vlastně se dá toto umění označit za krásu, která bolí. Se svým výtvarným materiálem, tedy tělem zacházejí opravdu hodně nelítostně. Vlastně se snaží, posunout jeho hranice, zkoumají, co ještě dokáže. Jde nejenom o umělecké, ale zároveň i sociologické pokusy, protože vzhledem k extrémním situacím, do kterých lidské tělo staví, zde vzniká i zpětná vazba od diváků, návštěvníků jejich akcí. I v nich vzbuzují uváděná představení určité pocity, nálady, obavy, soucit, prostě koktejl všech možných citů.

 

Žádná hezká těla a práce s časem

V podstatě není bodyart jenom uměleckou disciplínou, stává se i společenským prohlášením. Je třeba zdůraznit, že tady nejde o ukázku hezkých těl ve smyslu modelkovské krásy, ale naopak těl velmi odolných, vystavených těm nejsložitějším podmínkám. Po svém také bodyartové akce chápou čas. Nejedná se o umění jednoho okamžiku, mnohdy performance trvají dlouhé hodiny živých instalací ve veřejném prostoru, galerii. Mohou se dotýkat politiky, aktuálních společenských otázek, jejich záběr bývá nesmírně široký. Příkladem je třeba Craig Tracy, rodák z New Orleans a jeho dílo Poslední jihočínský tygr, který touto bodyartovou malbou odstartoval kampaň za záchranu nádherného zvířete.

 

Postačí stříkací pistole

Co vlastně k bodyartové tvorbě potřebujete? Airbrush stříkací pistoli a lidské tělo, pokud se rozhodnete třeba ke stříkání nějakého motivu na nahé tělo. Můžete to pojmout i jako dětskou hru a zkusit si s přáteli vzájemně něco namalovat na svoje tělo, na ruce, nohy. Stačí k tomu i obyčejný štětec a tempery. Výsledek pak vyfotografujete. Potom následuje koupel ve vodě. Lidé s citlivější pokožkou by si ale měli nejdříve vyzkoušet, zda budou barvy na kůži dobře snášet nebo nikoli. Můžete si zkusit namalovat či nastříkat zvířecí, rostlinné motivy... Jinou možností je ovšem snaha posunout toto umění do další dimenze, a sice třeba tím, že budete zkoumat lidské možnosti v mezních situacích. Třeba i viset za piercing v prostoru otevírá otázku prožitku lidské bolesti.

 

Myšlenka vám ukáže cestu

Můžete zkoumat reakci lidského těla a materiálu (sádra, beton, hlína apod.). Můžete se prostřednictvím motivů a zvolené performance a happeningu vyjádřit třeba i k ožehavým společenským problémům. Závisí především na vaší myšlence, vašem konceptu, který chcete světu ukázat. Dá se říci, že samotná myšlenka vám napoví cestu, zda zvolit barvy, práci s jiným materiálem, prožitek v extrémní situaci. Potom už sami budete hledat nejvhodnější prostředky ke ztvárnění. Pomocí těla ukazujete světu svoji identitu.

 

Spojení s tancem i sdílení

Bodyart se dá také propojit s dalšími uměleckými disciplínami, příkladem je Agnieska Gliňska, polská umělkyně, jenž je zároveň malířkou a choreografkou a spojuje malování na tělo s tancem, tím vzniká neuvěřitelná podívaná. Současná moderní média také umožňují rychlé šíření a sdílení bodyartu, tedy fotografií a videí ukazující výsledek práce umělců. Velmi realistické malby zvířat tak pomocí sdílení a sociálních sítí světu představil například Johannes Stötter. I to je cesta, jak bodyart ukázat světu a ovlivňovat ho.

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.