Hustší barvy než na akvarel
Zmiňovanou koloidní látkou, která má silně lepivé vlastnosti, obvykle bývá arabská guma. Jak se vlastně tato technika liší od klasické malby vodovými barvami, kterou si někdy vyzkoušeli snad všichni z nás? U kvaše jsou výsledné barvy mnohem sytější a hustší právě zásluhou přimíchané arabské gumy. Díky tomu se dá kvašová technika aplikovat i na tmavší podklady, na kterých byste s klasickými řídkými vodovkami neměli vůbec žádnou šanci uspět. Zároveň většinou se kvaší maluje na vlhčené podklady, a to třeba papír nebo také omítku. Barvy určené pro kvaš jsou trochu hustší než ty akvarelové, ale zároveň nedosahují tak pastovité konzistence jako barvy akrylové. Podstatnou výhodou, kterou Evropané u této techniky objevili už na přelomu středověku a novověku je skutečnost, že se tyto barvy díky své hustší konzistenci dají překrývat přes sebe. Zároveň se ale i velice dobře míchají.
Začali už staří Egypťané
Možná vás také překvapí, že kvaš samotná je rovněž velice starou výtvarnou technikou. Používala se už někdy ve 12. století, tedy v době vrcholného středověku. Tehdy ovšem hlavně v islámských zemích. Do Evropy se dostala o dvě století později. Ve 14. století se zde tato technika, ocitající se někde na pomezí akvarelu a akrylu, začala hojně používat. Ovšem náznaky této techniky můžeme pozorovat ještě hlouběji v minulosti, než ve zmiňovaném 12. a 14. století. Například už staří Egypťané používali k výzdobě svých hrobek barevný pigment, arabskou gumu a vodu. Krásné výjevy na stěnách jejich hrobek i na dochovaných starověkých sarkofázích vycházejí právě ze zmíněné techniky. Můžeme tedy jejich práce považovat vlastně za předchůdce kvaše.
Miniatury na slonové kosti
Další kvašové počátky pak zahrnuje již uváděné 12. a 14. století, kdy se jednalo o miniaturní malby na pergamenech, zejména ve středověké knižní iluminaci, ovšem zde byla používána coby běloba křída. I později v 17. a 18. století šlo o techniku určenou pro dekorativní tvorbu a miniatury. Nezřídka se takto malovaly miniaturní portréty, a to na tenounké destičky ze slonové kosti. Teprve v 19. století pak křídu nahradila olověná běloba a máme před sebou skutečně současný kvaš tak, jak ho známe dnes.
Začíná zlatý věk
Dlouho také kvaš splýval s malbou akvarelem. Oddělil se až v roce 1804, kdy londýnská Royal Water Color Society, nejstarší a nejprestižnější společnost věnující se akvarelu, představila přesný předpis pro akvarel. Rozdílem zde byla průsvitnost lazur. Bílou barvou u akvarelu nyní byla pouze barva papíru. Od této chvíle se kvaš rozvíjí jako samostatná technika, velmi často se ale užívá jen pro návrhy a skici. Hodně pro něj udělá barevná litografie a rozmach plakátů v 19. století. Právě díky barevným plochám, využití krycích a matných barev se kvaš hodí na reklamní plakáty. Mezi mistry plakátu patřili Henry de Toulose-Lautrec, Piere Bombarda a samozřejmě nesmíme zapomenout na našeho secesního velikána Alfonse Muchu. Nezřídka jsou předlohy plakátů těchto mistrů právě kvaše, postupně začíná zlatý věk této techniky.
Ilustrace pro sci-fi
První světová válka přinese do kvaše další náměty. Přírodní motivy vystřídá abstrakce. Abstraktní motivy využívá jako předlohy pro své plakáty například malíř El Lissitzky. A přibývají další a další umělci, kterým tato technika učaruje. Joan Miró, Graham Sutherland. Ještě více zájem o kvaš stoupá s přibývajícím 20. stoletím. Ve 40. letech 20. století se dokonce kvaš stane velice oblíbenou ilustrační technikou. V Americe s ní pracuje stále více ilustrátorů knih a časopisů. Později, a až dodnes se pak hodně uplatňuje třeba v ilustracích žánrů sci-fi a fantasy.
Chcete se do kvaše pustit a vyzkoušet si ji?
Nebojte se, nejde o nich složitého. Především je důležité pořídit si kvalitní kvašové barvy. Kvašové barvy se skládají z pigmentového prášku, arabské gumy a ředidla, kterým je voda. Přidává se ale také běloba, která zajišťuje matný neprůhledný vzhled. Barvy seženete v malých tubách v kompletních sadách o samostatně. Lepší je nešetřit na barvách a koupit opravdu dobré, protože vám nakonec vydrží déle a výsledné barvy na vašich dílech také budou sytější. Dnes jsou k dispozici různé druhy barev včetně třeba kovových nebo luminiscenčních, takže se můžete během tvorby také pořádně vyřádit.
Opravy nejsou problém
Také barvami nebudete příliš plýtvat, i to je výhodou této techniky. Nemusíte je totiž míchat na paletě, klidně se můžete do vytváření požadovaného odstínu pustit rovnou na obraze. Jak je to možné? Nejspíš kroutíte hlavou a nevěříte tomu. Ale ano, není to problém. V případě kvaše klidně mohou barvy uschnout a vy je pohodlně opět rozmyjete vodou. Nemusíte tak mít strach, že něco zkazíte, klidně to můžete znovu opravit. Akrylové barvy toto neumožňují. Schůdné je i prodloužení schnutí, to můžete docílit třeba přidáním mazového škrobu.
Skvělé je rozmývání
Rozmývání již nanesených barev vodou je dokonce u kvaše žádoucí. Tímto způsobem se dají vytvořit velice pěkné pozvolné barevné přechody, které na hotovém obraze jsou velice působivé. Zvládnete je velmi snadno, když hotové barevné plochy rozmažete mokrým štětcem. Právě hustota prvotních kvašových barev umožňuje s dílem výborně pracovat, upravovat barvy. U akvarelu se vám tohle nepovede, ovšem kvašovými barvami můžete klidně malovat akvarelovým stylem s použitím takzvaných lazur. I to je další z výhod kvaše. Kombinací lazur a nánosu většího množství pastózní barvy se pak dá na zobrazovaných výjevech velice efektně docílit určité hloubky.
Snadná tvorba barevných ploch
Samozřejmě budete malovat na papír. Pokud zvolíte mokrý papír, výrazně vám to usnadní vytváření plynulých přechodů barev. V případě suchých papírů se zase můžete bez obav pustit do zhotovování větších barevných vrstev. Záleží tedy na vás, co si vyberete. Pochopitelně se budete mezi suchým a mokrým rozhodovat podle motivu, který budete zpracovávat. Dále je u kvašových barev pozitivem i to, že jsou všechny krycí, i běloba. Díky tomu jde o výbornou techniku pro zpracování obrazů s velkými barevnými plochami. Zkušenější umělci se mohou postupně od papíru přesunout třeba k vytváření obrazů na lepence, ale i sololitových nebo dřevěných deskách, plátně nebo překližce. I tam se bude vrstva kvašových barev dobře vyjímat.
A co štětce?
Můžete pro svoji tvorbu použít stejné jako ty, které se užívají na akvarely. Tedy buď syntetické, nebo také jemné sobolí, záleží na vás. Oběma materiály se dá tvořit velice dobře. Kromě toho můžete ale do svého uměleckého arzenálu zahrnout i tvrdší štětce vyrobené z prasečích štětin. Ty se běžně používají pro olejomalbu. V případě kvaše vám ale mohou pomoci obstarat vytváření zajímavých struktur na papíře.
Jak obraz získá hloubku?
Nezřídka se při tvorbě kvašového obrazu nejdříve podložka pokryje podmalbou či také základní vrstvou, která spočívá v tenké vrstvě ředěnou barvou. Dále následuje krycí barva, která je hutnější. Nakonec přijdou na řadu světla, která se nanáší v pastózní tloušťce. Tento systém dodává výslednému dílu hloubku, obraz je pak velmi působivý. Příjemně působí roztírání barev do sebe. Díky tomu, že můžete využít širokého spektra tónů od rozmývaných až po silné pastovité nánosy, získáte obrovské množství různých barev. A samozřejmě možnost oprav je nesmírně důležitá.
Rozdíl mezi temperou a kvaší
Podobnou technikou jako kvaš je tempera. Jaký je rozdíl mezi temperou a kvaší? Kvaš si bere od tempery ty lepší vlastnosti barev, tedy že jsou ředitelné vodou a velmi dobře kryjí. Proto jsou kvašové barvy konzistencí a svými vlastnostmi poměrně blízké temperám. Ovšem díky přísadě v podobě arabské gumy vydrží déle vláčné, lépe se s nimi pracuje, dodávají obrazu větší hloubku. Tempery rychleji zasychají, respektive rychlost jejich zasychání je možné regulovat pomocí přísad do barvy. Hovoříme-li o kvašových barvách, potom po jejich zaschnutí zmatní a zesvětlají. Tempery se používaly na deskové a nástěnné malby před tím, než byly objeveny olejové barvy, po jejich příchodu význam temper poklesl.
Tvůrci, kteří si techniku oblíbili
Francouzští malíři Claude Lorrain a Nicolas Poussin vytvářeli kvašovou technikou krajiny během svého pobytu v italském Římě. Odstartovali tak éru neoklasicismu. Z dalších zahraničních umělců v kvaši vynikli třeba i Pablo Picasso nebo Marc Chagall. Z našich výtvarníků tuto techniku používal například Zdeněk Burian, většina jeho nádherných ilustrací knih je právě kvašová. Používal černou a bílou barvu nebo tuš s bělobou, maloval takto na vlhký papír a po zaschnutí malby dodělával. Takto ilustroval ve 30., ale i později ve 40. a 50. letech 20. století. Pozdější ilustrace jsou přitom ještě propracovanější než ty první. Dalším Čechem, který si kvaš zamiloval, byl Josef Navrátil, který takto ztvárnil třeba nástěnné malby na zámcích v Jirnech, Liběchově či Ploskovicích. Kvaš používal i Antonín Strnadel.
Použitý obrázek: Franta, Africká krajina (2003), barevná tuš a kvaš na papíru 75 x 110 cm
Autor obrázku: Franta (František Mertl)
Zdroj obrázku: Franta (František Mertl)
Tento soubor podléhá licenci Creative Commons
