Landart - umění, které citlivě přetváří okolní krajinu

07.10. 2019 | Techniky

Land art patří tak trochu mezi vzpouru proti komerčnímu umění. Umělci se postavili k zády k umění běžně prezentovanému v muzeích a galeriích, a naopak vsadili na přírodní materiály a tvorbu umění v přírodě, tam kde ruka člověka ještě příliš nezasahovala.

land-art-5-1570458456.jpg

První výstava nových umělců

Popisovaný umělecký směr Land art se zrodil ve Spojených státech amerických v 60. letech 20. století. Jeho zastánci se snažili vytvářet umělecká díla na těžko přístupných místech v přírodě, která dosud nejsou zničená působením civilizace. První výstava Landartu se konala na podzim roku 1968, přesněji v říjnu, a to v newyorské galerii Dwan Gallery. Její název zněl Earthworks. Nejde o vysloveně zahradní umění, protože land art ho svým konceptem překračuje, má mnohem širší působnost. Nicméně lze říci, že v krajinné architektuře se do dnešních dnů používají nejrůznější prvky land artu. Takže lze říci, že toto umění má co říci i k dnešku. Objevuje se hlavně tam, kde se pracuje s nejrůznějšími anorganickými i organickými materiály a skulpturami.


Esej, který odstartoval novou éru umění

Zásadním momentem pro tvorbu landartu byl esej Roberta Smithsona nazvaný Sedimentace mysli: Pozemní projekty. Tu Smithson uveřejnil roku 1968 a přinesla velký ohlas. Formuloval v ní základní postoje a názory landartistů a myšlenky vyjadřující jejich tvorbu. Podstatné je nejenom to, že landart vychází z dostupných přírodních zdrojů, které jsou široce dostupné a umění je vytaženo z uzavřených prostor do volné krajiny, nýbrž i to, že po vytvoření si následně žije svým vlastním životem. Nejde tudíž o zakonzervované umění jako například staré obrazy, které desetiletí a staletí visí v galeriích. Stále se vyvíjí. Působí na ně přírodní podmínky, eroze, nepřízeň počasí. I tyto věci dodávají tomuto umění další rozměry a netušené souvislosti. Mnohdy také toto umění působením času zmizí. Erozi podlehne tak dalece, že už po něm nezbydou žádné stopy. Zachovají se třeba pouze videonahrávky, které krajinné objekty prezentují, jinak vše ostatní sežere zub času. To samozřejmě trvá dlouhé roky, a i samotné proměny díla od hotového produktu až po zbytky jsou zvláštním procesem, který stojí za to sledovat.


Příroda působí na člověka

Preferuje se tu hlavně intenzita vnímání daného objektu a zkušenosti daných pozorovatelů s přírodou. Vlastně jde o určitý vznešený efekt v přírodě a jeho působení na člověka. Různé prvky se stávají součástí krajiny. Dalším směrem je potom práce s krajinnými prvky ve svých dílech. Krajinu tak akcentovali při své práci například tím, že akcentovali výhradně přírodní materiály jako například led, půda, voda či kameny. Vyjadřovali tak svoje umělecké názory a postoje skrze tyto materiály. Přitom obvykle preferovali jednoduché formy. Tvůrci byli většinou přesyceni pop artem, technologiemi, kulturou, kterou na ně chrlila masová média. Vlastně šlo o jakýsi protest proti komercializaci umění, která byla čím dál více zřetelná. Chtěli proto umění posunout někam dál a rozhodli se ho proto vytáhnout do přírody. Tím, že se umění vypravilo do krajiny, osvobodilo se od svazujících momentů, které tvoří plátna a prostory galerií.


Respekt je krajině je důležitý

Objevil se i ekologický aspekt. Inspirací pro tvorbu díla pak není jenom samotná příroda, ale také dění ve společnosti, které tvorba landart reflektuje. Ekologické myšlení je zde prioritou, jde o to, že umění může existovat i mimo galerie, v přírodě a k jeho tvorbě se hodí i přírodní materiály. Další možností inspirace je rovněž genius loci daného místa, jeho pestrá historie a také pocity, které v návštěvníkovi může návštěva díla vzbudit. Cílem landartu je totiž také přinutit diváka, který objekt v krajině pozoruje, aby se nad ním zamyslel. Obvykle toto umění vzniká z přírodních prvků, ale nemusí to být dogma, I krajina může absorbovat cizorodý prvek, ale pravidlem, že by krajinářské umění mělo být k přírodě respektující, nezasahovat do ní nevhodným způsobem. Minimalismus a další směry 20. století jako například konceptualismus přinesly podhoubí pro vzniku landartu.

land-art-6.jpg

Visuté zahrady jako dar pro manželku

Krajinné umění landartu má velice dlouhou tradici. Jeho stopy najdeme i velmi hluboko v historii. Jistě znáte visuté zahrady Semiramidiny. Jeden ze starověkých divů světa ve své době budil obdiv. Ačkoli se do dnešních dnů nezachoval a odborníci se dosud přou o to, kde přesně v Babyloně se tyto zahrady vlastně nacházely, či snad ležely jinde, není pochyb, že muselo jít o pozoruhodné dílo. Popisují ho starověcí historikové Strabón a Diodóros Sicilský. Zahrady měl vybudovat král Nabukadnesar II. pro svoji choť Amytis. Jde o důkaz o práci starověkých krajinných architektů, kteří uměli přetvářet rostliny a květiny do svébytných tvarů, zakomponovat mezi ně vodní prvky a kameny a mnohé další. Amytis se prý stýskalo po rostlinách, a tak jí král někdy kolem roku 600 př. n. l. nechal vybudovat visuté zahrady přím na terasách paláce. Zavlažovány byly tak, že voda stékala přímo po hradbách.


V čínských zahradách hraje roli symbolika

Zahrady pak se stávaly velice oblíbeným prvkem. Číňané se také zahradním uměním zabývali už od starověku a vytvořili typický styl. Důraz kladli na použití kamenů a rostlin, substrátů a hojně se v jejich zahradách uplatňovaly i různé dekorativní stavby. Zároveň celý charakter určoval terén, který samozřejmě modelovali. Centrem zájmu u čínských zahrad ovšem nejsou rostliny. Jde hlavně o zpodobnění vesmíru. V tom je typický rys tohoto typu zahrad. Mnohdy hraje velkou roli postavení jednotlivých prvků v zahradě, jejich vzájemná poloha. Interpretuje se jako symbol. Dále jsou to japonské zahrady, které inspirují řadu tvůrců zahrad současnosti. Pochopitelně i krajinářské tvůrčí směry jako anglické a francouzské zahrady můžeme zasadit do kontextu landartu. Anglické zahrady například vznikly jako reakci na anglické počasí - měly za úkol nechat více vyniknout krajinným prvkům anglického venkova plným mlh.


Zájem se znovu vrací

Nejintenzivnější etapu prožil landart právě na přelomu 60. a 70. let 20. století v Americe, kde vznikala rozsáhlá díla v různých koutech USA, například Arizoně, Utahu, Novém Mexiku. Jeho největším obhájcem a teoretikem je již zmiňovaný Robert Smithson. Kuriozitou je, že on sám zemřel při havárii vrtulníku, ve kterém i v krajině prohlížel svoje dílo. Potom zájem o landadrt poněkud pokles, ale pravdou je, že se čas od času vrací zpět do centra pozornosti a řada umělců se mu věnuje stabilně a systematicky. Například roku 1998 se zrodila skupina umělců projekt Indoor Land Art Programme – ILAP (Program Krytý Land Art), ti dokázali uspořádat celou řadu výstav v Evropě, kde rozproudili debatu o landartu a zájem o tento umělecký směr.

5d9b4b7dad79b.jpg
5d9b4b96a8e46.jpg
5d9b4c941a10d.jpg

I Češi mají svoje krajinotvůrce

Jedním ze známých českých umělců, kteří se intenzivně věnují landartu, je Ondřej Koudelka, dále Jiří Šigut či Jan Šimek nebo fotograf Jan Pohribný, průkopnickou generaci tvořil Ladislav Novák. Pohrbný ve svých fotografiích nechává působit světlo v krajině, jeho energie světla přináší nový pohled na krajinu, představuje její skyrytou a netušenou energii. Šigut se soustřeďuje na to, že do krajiny pokládá fotocitlivý papír, kde ho nechává exponovat i několik dní. Teprve pak se pustí do procesu ustalování. Na takto zpracovaných fotocitlivých papírech je potom vidět otisk přírody, respektive konkrétních přírodnin. Z dalších landartistů pak stojí za pozornost například Karolína Kohoutková, která si vsadila rostlinu do pupíku, Vladimír Havlík zkoušel usnout pod pokrývkou z trávy, Teresa Murak využila rostlinnou pokrývku a akcentovala i to, jak rostlina vadne a spěje ke svému biologickému konci. Samozřejmě musíme jmenovat i řadu světových umělců, kteří tento obor praktikovali, a to třeba Andy Goldsworty, David Nash či Mihael Singer.


Co vlastně k tvorbě landartových objektů potřebujete?

Není to nijak náročné. Velkým plusem je, že nemusíte nic studovat, mít nějaký výrazný výtvarný talent nebo výtvarné zkušenosti. Bez toho se obejdete. Landart je přístupný každému, kdo si ho chce vyzkoušet, žádná výtvarná průprava se nevyžaduje. Vlastně jde jenom o chuť něco si v přírodě vytvořit, vyzkoušet. Chce to mít nápad. Ten může přijít třeba kontaktem s daným místem, inspirací, která vás tam napadne. Uvidíte mech, větve, kameny, kusy dřeva to vše vás samozřejmě může oslovit. Konkrétní tvar, umístění, struktura materiálu vás přiměje k úvaze, co by se dalo vytvořit. Pak se můžete pustit do práce, samozřejmě s respektem k okolní přírodě. Zajímavé je pak i pozorovat, jak si váš krajinotvorný objekt žije vlastním životem a působí na něj déšť, vítr, slunce, eroze půdy. Není od věci si vyfotografovat a natočit hotové dílo a potom chodit průběžně pozorovat přírodní jevy, které ovlivňují existenci. To vše může trvat i roky. Může jít i skvělou příležitost pro děti, jak získat vztah a respekt k přírodě a k umění zároveň objevit pro ně, jak se umění a příroda vzájemně prolínají a ovlivňují. I děti samotné si mohou v přírodě podle momentální nálady a inspirace něco svého vytvořit a pozorovat vývoj svého díla.

 

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.