Magazín

Jsem Váš starý známý. Najdete mne na každé zahradě i zahrádce. Původem jsem rozšířen v Evropě, severní Africe a v mírném podnebném pásmu Asie. Mých léčivých vlastností si všimli už v raném středověku. V té době byly také mé sušené mleté kořeny využívány jako náhrada mouky. Lidé mi říkali travní koření, pejr, pejř, pejřavka, pejří, pejřka, pepřavka, plazivka, polní planá pšenice, psí tráva, pářavka, tráva, travní kořen či věchtoví. Mé latinské jméno zní Agropyrum repens a čeští zahrádkáři mi říkají Pýr plazivý.

Malování jehlou, co si pod touto technikou vlastně představit? Nejde o práci s jehlou a barvou, jak byste si možná mohli mylně namýšlet. Ne, s barvou, kterou se malují obrazy, tato technika nemá nic společného, a přesto výsledek opravdu hodně připomíná malbu. Jedná se ale o vyšívací techniku, kdy barvu nahrazuje bavlnka.

Pro své léčivé účinky jsem byl pojídán již ve starověké Číně, Řecku ,Římě i Indii. Staří Řekové mne přidávali do chleba. Konficius mnou kořenil každé jídlo, toužil totiž po dlouhém životě. V tropické Asii mne pěstuji již přes 3000 let. Marco Polo byl prvním Evropanem, který mne spatřil a následně popsal. Jako první koření asijského původu jsem pronikl do Ameriky již na počátku 16. století. V Indii jsem známý pod názvem Adrak nebo také Sunthi. Latinsky mi říkají Zingiber officinale a další má jména jsou zázvor pravý, zázvor lékařský a zázvor obecný.

Paličkování se považuje za velice starou techniku textilní výroby. Zajímavé ovšem je, že i když se o ní opravdu hodně mluví, vlastně není úplně jasné, kdy a kde došlo k jejímu objevení. Za bod vzniku se obecně považuje italská renesance, ale pravda je, že nejstarší nález paliček pochází z Kypru ze 4. století. Historie ale nejspíše sahá ještě dál – výjimkou nejsou paličky ze starého Egypta a zbytky krajek na oblečení mumií.

Z jihovýchodní Evropy a západní Asie jsem byl  v době stěhování národu Slovany přinesen do střední Evropy. Mé portréty se nalezly i v Pompejích. Řecká mytologie uvádí, že mám cenu zlata. Psala o mně již Hildegarda z Bingenu, po Evropě mne rozšířili cisterciáci. V českých zemích jsem se začal usazovat od dvanáctého století a nové odrůdy vznikaly od století sedmnáctého. Mé latinské jméno je Armoracia rusticana. Lidé mi říkali mořská ředkev, krémový kořen, koňská ředkvička, český ženšen, rafan, křím, křín, chřen, křen polní. Mé české jméno je křen selský.

Co se vlastně skrývá pod pojmem krakelování? Jedná se o velmi specifickou výtvarnou techniku, kterou ocení hlavně ti, kteří mají rádi věci s puncem starobylosti, evokující dávnou historii. Přesně takové pocity vyjadřuje a znázorňuje technika zvaná krakelování. Pokud vám historie nedá spát a chcete ji mít na každém kroku ve svém interiéru, můžete si ji vytvořit i uměle.

Severoameričtí indiáni mne pokřtili „mondamin" v překladu božské bobule. České jméno mi dal přírodovědec Jan Svatopluk Presl až v 19. století. Do té doby mne v českých zemích nazývali kukura, kukurec, pšenice indická, pšenice španělská, pšenice turecká, tengerička, turkyň, turkyně, turecké žito, vlašské žito nebo lenochovo obilí. Botanikové mne znali pod latinským názvem Zea mays a mé jméno kukuřice setá vniklo jako jeden z mnoha českých novotvarů.

Možná jste se s tím slovem, které zní tak trochu cizokrajně již setkali: decoupage. Co si pod ním představit? Jedná se o jednoduchou a zároveň velice oblíbenou výtvarnou techniku. Díky ní si totiž dokážou krásné věci vyrobit i lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jim výtvarné nadání poněkud schází. Můžete totiž vyzdobit prakticky cokoli, a to velmi jednoduchým způsobem.

Patříte mezi výtvarně nadané osoby? Potom byste určitě měli vyzkoušet techniku zvanou enkaustika. Že jste o ničem podobném dosud neslyšeli? Pokud se s tímto slovem setkáváte poprvé, je nejvyšší čas dozvědět se, co se pod ním skrývá. Jedná se o jednoduchou techniku, která navíc není příliš nákladná. Jestliže namítáte, že nejste výtvarně příliš zdatní, nevadí. I tak s její pomocí můžete vyjádřit své pocity. Co vás vlastně čeká?